Ostara, bohyně jara, přichází a s ní chvíle, kdy se světlo a tma na okamžik vyrovnají. U nás v „Kruškách“ to není jen symbol jarní rovnodennosti, ale skutečný přerod. Okamžik, kdy se něco láme. Mezi březnem a dubnem. Mezi Ostarou a Velikonocemi.
Rána jsou stále studená, půda neprohřátá, vítr drsný a slunce si ještě pořád není úplně jisté. Jeden den se zem zazelená, druhý den se krajina uzavře do mlhy, tak husté, že není vidět ani na Božídarský Špičák. Ten jinak patří k mým oblíbeným výhledům a je pro mne každodenním tichým ujištěním, že věci mají svůj řád. Najednou chybí pevný bod. Ne proto, že by zmizel, ale proto, že ho na chvíli zakryje okolnost. Velikonoce do tohohle rytmu zapadají přirozeně – nejsou jen folklorem, ale připomínkou obnovy. Toho, že nový začátek není automatický, ale křehký. Že se musí hlídat, opečovávat a někdy i bránit. Stejně jako krajina, která se po zimě znovu nadechuje, ale pořád zůstává zranitelná.
Možná právě proto má jaro i občanský rozměr. Nejen jako roční období, ale jako postoj. Jako chvíle, kdy si člověk uvědomí, že čekání může být pohodlné, ale také nebezpečné. A že mlčení nebývá neutrální – často je součástí problému.
Spisovatel a krušnohorský patriot Štěpán Javůrek to v únoru na božídarském shromáždění pojmenoval jasně: „Postavit se za demokracii teď, dokud je čas.“ V kraji, který si pamatuje, jak rychle se věci dokážou zlomit, tahle věta nezní pateticky. Zní hluboce.
Mezi březnem a dubnem, mezi Ostarou a Velikonocemi, se znovu ukazuje nejen v Krušných horách, že jaro není samozřejmost. A že pokud má vydržet, nestačí ho jen obdivovat. Je potřeba se za něj postavit, a to právě teď, dokud je čas…
Text: Dominika Bártová,
