Květen není v Krušných horách měsícem pro slabé povahy. Zatímco v nížinách už jaro pomalu odkvétá, u nás na hřebenech je to pořád fascinující boj o každý centimetr zeleně. Pokud byla velikonoční doba o naději a očekávání, pak květen a červen jsou o síle tu naději udržet a dát jí pevný tvar. Je to čas, kdy se v krajině láme poslední zbytek zimní únavy a nahrazuje ji dravá, téměř hlučná touha po životě.
Pro mě letos tohle období nemá jen barvu rozkvétajících luk kolem Perninku. Má vůni suti, starého dřeva a čerstvého vápna. Rekonstrukce domu je totiž proces stejně očistný jako krutý – musíte jít až na dřeň, odhalit staré rány v konstrukcích a nebát se toho, co najdete pod nánosem omítek starých celá desetiletí. Je to stejné jako s naší krajinou: i ona se pod novou zelení hojí z jizev, které v ní zůstaly. Aby mohlo přijít něco skutečně nového, musí se to staré a přežité poctivě odpracovat.
Do tohoto tvůrčího chaosu, mezi plány a hromady materiálu, se letos vplétá i jedna tichá oslava – narozeniny mých dětí. Jsou pro mě živým připomenutím, že čas nepočká, až budeme mít „hotovo“. Že život se děje právě teď, uprostřed rozestavěných pokojů a nejasných zítřků. Děti jsou v tomhle jako ty naše horské jeřáby – rostou navzdory drsnému větru a s absolutní důvěrou v to, že jejich svět je v pořádku, i když se v něm zrovna práší z cihel.
I náš penzion Čepice v Perninku si teď prochází fází hluboké proměny. Aktuálně je schovaný pod lešením, zavřený před světem, aby mohl do léta znovu vydechnout. Je to zvláštní pocit dívat se na místo, které má být plné hostů a vidět jen tiché staveniště. Ale i to patří k rytmu hor. Věci potřebují svůj čas na zrání a klid na to, aby mohly být znovu pevné a bezpečné pro všechny, kteří k nám přijdou hledat azyl před shonem světa.
Možná právě v tom je ta největší krása našeho kraje. Nic tu není hned a nic není bez práce. Ale když se pak večer vítr utiší a nad Perninkem se vyjasní, člověk cítí, že ta námaha má hluboký smysl. Jsme teď sice schovaní v prachu a pod lešením, ale s každým položeným trámem vím, že stavíme víc než jen zdi. Naše „Čepice“ si teď dává na chvíli oraz, aby vás v létě mohla přikrýt svým klidem a novou energií. Těším se na ten moment, až odložíme nářadí a na prahu léta se tu s vámi – a s čistou hlavou – znovu nadechneme. (A. Nováková), foto: Fotografka z Krušných hor
