Možná bude pro mnoho lidí překvapením, že i Krušné hory mají vlastní, stovky let trvající hudební tradici.
Hudba se dostala do našich hor v hornických sídlištích. Na české straně Krušných hor to byl především renesanční Jáchymov, kde se v 16. století v luteránském kostele zaváděla hudba. Je s ní spojeno jméno kantora Niklase (Nikolause) Hermana. Duchovní písně, které Herman skládal a učil své farníky, vycházely z hudebního materiálu gregoriánského chorálu. Herman však melodie zjednodušil, upravil do snadno zapamatovatelné podoby a opatřil texty, kterým každý rozuměl a mohl si je prozpěvovat i doma. Příklady takových písní najdeme v tištěných knihách Hermana a zčásti i kazatele Mathesia. Připomeňme si třeba píseň o Jáchymovu „Ich preis den werthen Jochimsthal“. Některé Hermanovy duchovní písně přežily do dnešních dnů ve zpěvnících evangelických farností po obou stranách hranice a dokonce po celém Německu. Hermanova vánoční píseň „Lobt Gott ihr Christen allzugleich“ (Chvalte Boha, všichni křesťané) se stala snad nejpopulárnější vánoční koledou Krušných hor všech dob. Tento chorál mnohokrát zpracovávali ve varhanních preludiích i takoví skladatelé jako Dieterich Buxtehude nebo Johann Sebastian Bach.
S následující dobou baroka jsou v našem kraji spojováni dva vynikající skladatelé, jejichž věhlas překročil hranice naší země: Johann Caspar Ferdinand Fischer, rodák z Krásna, který prožil studijní léta a kariéru v Ostrově a německém Rastattu. Wenzel Gunther Jacob se narodil v Krajkové a komponoval v Praze.
S hornickými centry Krušných hor je těsně spojena lidová hornická píseň. Mnoho písní, které se zpívají dodnes při českých hornických slavnostech, má původ v jáchymovském a saském Krušnohoří. Sbírku hornických písní vydal tiskem např. Matthäus Wiesner z Kraslic. Kromě hornických písní existují i ryze krušnohorské písně kovářské, paličkářské, vandrácké a samozřejmě i hospodské, milostné, oslavující přírodu ve všech ročních obdobích a také koledy adventní a vánoční.
Na konci 18. století proslul krušnohorskou Přísečnici její starosta Ignaz Walter. Tento zajímavý, originální muž hrál krásně na harfu, čímž si vysloužil biblickou přezdívku „Král David“. Walter naučil hrát na harfu a na jiné nástroje místní mládež, která si tím přivydělávala na cestách. Časem se hráči, hráčky, zpěváci a zpěvačky vytvořili soubory a orchestry, se kterými účinkovali po celé Evropě, v Egyptě, na Blízkém Východě a v Indii. S rozvojem hráčských dovedností vznikla potřeba opatřit si hudební nástroje.
Nástrojařství se v Krušných horách rozvinulo do evropské úrovně ve „čtyřlístku hudebních měst“: Kraslice, Klingenthal, Luby a Markneukirchen. Podnikatel Richard von Dotzauer, přezdívaný „Otec Krušnohoří“, založil v roce 1869 hudební a nástrojařské školy v Kraslicích a Lubech. Se jménem prvního, dlouholetého ředitele kraslické hudební školy Franze Ludwiga staršího a jeho syna, který se stal profesorem na hudební akademii v Münsteru, se pojí přezdívka „Kraslice – město hudby“. Nebýt mecenáše Dotzauera, v Kraslicích a Lubech by možná nevznikly světoznámé značky Amati a Cremona. Po odsunu Němců po druhé světové válce vznikla řada renomovaných nástrojařských firem v Německu. Pokud chce dnes někdo slyšet krušnohorský folklór, musí za ním zajet do Saska nebo Bavorska na setkání rodáků a jejich potomků, kde pravidelně vystupuje např. soubor Bojaz s původním „krušnohorským“ obsazením., který má rodinné kořeny v Nových Hamrech.
Řekne-li se „krušnohorský folklór“, většina lidí si automaticky vybaví jméno božídarského rodáka Antona Günthera. Ten prochodil se svou kytarou celé pohoří po obou stranách hranice. Jako vynálezce hudební litografické pohlednice rozšířil své písně do té míry, že ožily vlastním životem až dodnes. Günther však byl nejen skladatelem dnes již zlidovělých písní, které dnes slyšíme hlavně v Sasku ve všech možných úpravách od dechovky po rock, ale také humanistou, vypravěčem, autorem moudrých básní a prózy. Güntherova sláva tak trochu zastínila jeho současníky, jakým byli třeba blatenský Hans Soph nebo měděnecký Reinhold Illing.
S odchodem Němců z české části Krušných hor nastalo tvůrčí a posluchačské vakuum, doslovné „delete“. Ani opakované pokusy o přebásnění Güntherových písní do češtiny nedokázaly vystihnout fluidum jeho poezie. Zato v Německu mezi rodáky se vynořila generace talentovaných písničkářů, básníků a prozaiků. Rád bych vyzdvihnul dvě jména: moudrou, spirituální Zitu Ladwig, jejíž básně byly zčásti zhudebněny, a strhující Elfriede Bidmon. Jejich umění si nezadá se slavným Šmídovým románem Cejch. Můžeme si jen přát, aby se jejich poselství dostalo i k českým čtenářům a posluchačům. Bylo by krásné, kdyby se i mezi novými českými obyvateli Krušných hor vynořili hudebníci a autoři, kteří proniknou hluboko do duše Krušných hor a dílo kterých prověří čas.
Dr. Petr Rojík
