V novém dokumentu Ve službě horám režisér Martin Vrbický otevírá dveře do světa horské služby – od archivních záběrů přes zásahy v extrémních podmínkách až po vzpomínky pamětníků – a odhaluje také osobní vztah ke Krušným horám, v nichž vyrůstal. V následujícím rozhovoru pro Krušnohorské listy přibližuje, jak film vznikal, proč je pro něj tento region srdcovou záležitostí a co mu při natáčení nejvíce ukázal o vztahu člověka a hor.
Martine, hory se objevují ve většině tvé tvorby. Jak to všechno začalo?
Hory mě provázejí celý život – osobně i profesně. Vyrůstal jsem v Krušných horách, táta byl u horské služby na Neklidu a Božím Daru a já jsem trávil dětství v lyžařském oddílu. Tam se zrodila moje vášeň pro hory i pro jejich drsnou, ale krásnou atmosféru. Později jsem závodil, dokonce jsem byl juniorským mistrem republiky, ale už tehdy jsem věděl, že mě víc láká dívat se na svět přes kameru než přes brýle závodníka.
Takže kamera nahradila závodní lyže?
Přesně tak. V době, kdy přišla vlna adrenalinových sportů skateboardy, horská kola, freestyle lyžování – se kamera stala jejich přirozenou součástí. Všichni chtěli zachytit, jak to dělají, jak to vypadá. Já jsem nebyl ten, kdo by dělal
největší triky, ale uměl jsem to dobře natočit. Od té doby už mě kamera nepustila. Později jsem ji vystudoval a dnes je tomu již víc než patnáct let, co se natáčením v outdooru živím.
Tvůj nový dokument Ve službě horám vznikl k devadesátému výročí Horské služby. Jak se ten projekt zrodil?
Základní impuls přišel od Aleny Zárybnické, kterou oslovil náčelník horské služby René Mašín. Chtěli film k výročí a Alena, která má k horám blízko, mě přizvala ke spolupráci. Mně to dávalo smysl i osobně – o horské službě vím díky rodině hodně a mám mezi jejími členy spoustu přátel. Tři roky jsem navíc žil na Božím Daru, takže to prostředí znám z obou stran – lidské i filmové.
Natáčeli jste po celé republice. Jak velký to byl projekt?
Horská služba působí v sedmi pohořích, a tak jsme chtěli ukázat všechny. Točili jsme celý rok, aby se vystřídala všechna roční období i typy zásahů – od lavin přes paragliding až po horská kola. Byla to velká logistika, ale zároveň skvělá zkušenost. Krušné hory v tom filmu mají důležité místo – točili jsme tu hlavně sjezdové scény, které mají výbornou vizuální sílu, a samozřejmě jsme
chtěli zachytit i jejich typickou náladu, tu zvláštní kombinaci drsnosti a klidu.
Film se vrací i do historie horské služby. Jak jste ji zpracovali?
Připomínáme celý devadesátiletý příběh – od začátků v Krkonoších až po rozšíření do dalších pohoří. Krušné hory byly poslední, kde se služba ustavila, kolem roku 1955, kvůli pohraničnímu pásmu a tehdejší situaci. Použili jsme archivní materiály České televize, ale i unikátní záběry, které nikdo neviděl – například šestnáctimilimetrové filmy bývalého jizerskohorského náčelníka pana Bícy. Ty jsme digitalizovali po padesáti letech. A musím říct, že mě překvapila nejen jejich kvalita, ale i to, jak improvizovaně tehdy záchranáři pracovali – bez techniky, často doslova na prádelních šňůrách.
Ve filmu vystupují i pamětníci. Byl někdo, kdo tě obzvlášť zaujal?
Určitě pan Josef Roubíček z Neklidu, dnes dvaadevadesátiletý. Byl jedním z prvních členů horské služby v Krušných horách a dodnes výborně lyžuje. Když jsme ho natáčeli, patřil na kopci k těm lepším lyžařům. Pro mě osobně symbolizuje tu starou poctivost horalů, kteří se nikdy nepředváděli, ale uměli být tam, kde bylo třeba.
Jak náročné bylo natáčení?
Měli jsme asi pětadvacet natáčecích dní během roku. Kromě rozhovorů jsme inscenovali i různé situace –
cvičení, výcviky, přijímání nových členů. Skutečné zásahy jsme netočili, to by nebylo etické. Bylo to
intenzivní, ale díky skvělé spolupráci s horskou službou jsme to zvládli bez jediného problému.
Kdy a kde diváci film uvidí?
Předpremiéra proběhla v září ve Špindlerově Mlýně a film teď putuje po outdoorových festivalech.
Televizní premiéra byla 21. října na ČT2 a poté bude film dostupný i na iVysílání. V prosinci plánuju projekci
v karlovarském kině Drahomíra a v listopadu tradiční promítání na Božím Daru, kde se vždycky schází spousta lidí z hor.
A co chystáš dál?
Mám v hlavě další film z hor. Rád bych se znovu vrátil ke Krušným horám – jsou pro mě osobní i tvůrčí
inspirací. Už jsem o tom mluvil s dramaturgem České televize a téma ho zaujalo. Pokud všechno dobře dopadne, brzy se do Krušných hor vrátím – tentokrát opět s kamerou.
Autor: Jan Pichr
